@Ploténka je prevít(druhá část)

Je konec března je jaro,ráno a prší jemně a vytrvale.Po včerejší injekci proti bolesti.do zadku
se mně mírně ulevilo.Už nechodím ohnutý do pravého úhlu,jsem poněkud mírněji pokroucený
i nálada se zlepšila.V deset hodin mám být v ambulanci na injekci,teď je něco po osmé hodině
a tak mám čas na ranní čaj a kousek pečiva.Pak vykouřím jednu cigaretu vyčistím zuby.
Převléknu se a vyrážím k lékaři.Po cestě musím se par krát zastavit a  odpočinout.Libuji
si,že už to jde a že to bude čím dál  tím lepší.Za půl hodiny jsem v ordinaci ,chvílí musím
počkat až na mne přijde řada.

Sestřička se mile usmála a řekla..
-Vypadáte lépe než včera.Spusťte si kalhoty a lehněte si na lůžko.Dnes to dostanete
do druhé půlky.-
Něčím mně před v píchnutím injekce přetře pokožku.
-A je to hotovo- řekne. Pak dodá.-Ani to nebolelo-.
Poděkuji a rozloučím se.

Asi v půli cesty k  domovu to přišlo.Šílená bolest vystřelila z páteře,v jela do kloubu levé nohy
a naprosto mně znehybněla.Zůstal jsem stát , třásla se mně neovladatelně spodní část těla.
Pot mně ztékal po páteři do trenýrek.Projel mnou vztek na mé tělo,které vypovědělo mně sloužit.
Sprostě jsem zaklel,ale jenom v duchu.Ještě asi pět set metrů domů,jak tohle zvládnu
kroutím hlavou.Šourám nohu za nohu,pět kroků a stojím a vztekle zírám do země.Kdybych
měl něco v rukách praštil bych s tím o zem.Podívám se na hodinky pět kroků,tři minuty.
S tímhle tempem snad vytvořím světový rekord v šourání.Tři metry za tři minuty.
Odhaduji že  těch zbývajících dvě stě metrů za hodinu zvládnu.

No co hůř mně asi být .už nemůže .A tak roztřesenou rukou zapaluji cigaretu ,  zhluboka dám si
pár rychlých šluků na uklidněnou.Nikotin mne na chvílí zklidní.Tahám cigaretu až k filtru
a spálím si prst.Nedopalkem mrštím o zem.Chovám se naprosto bláznivě.Zapomněl jsem
že každý prudší pohyb,vyvolává reakci.Když mně páteří projede nůž bolestí,
nadám se do neuvěřitelných volů.Pak se pomalu začínám zklidňovat.Musíš se nějak
odreagovat,musíš myslet na něco krásného a tím odvést mysl od reality.

A tak myslím na svou první lásku.Zajímavé všichni muži ať jsou v jakémkoliv věku
občas vzpomínají na svou první lásku.Měla nádherné černé oči.Hodiny a hodiny mohl
jsem do těch očí se dívat a nezevšedněly mně.Tak na to jsem myslel,když ve svých
šedesáti pěti létech šoural jsem do garsonky.kde bydlel jsem sám.
Pomáhalo to.Když vrátil jsem se do současností ,s úžasem zjistil,že domů mně zbývá
pár kroků.Výtahem vyjel jsem do prvního poschodí  a první co jsem udělal když jsem
se dostal do bytu svalil se na postel zavřel oči a usnul.

pokračování příště